Hledat tvář adventu s Bohumilem Hrabalem. Díl první
Advent byl od nepaměti obdobím ztišení a radostného vyhlížení. Není to ovšem vyhlížení toho, že se uvidíme s nejrůznějšími blízkými i vzdálenějšími, ani toho, že budeme jíst, pít a hodovat, ale toho, že budeme lépe než jindy vědět, že náš svět navštívil Bůh. V době, kdy představa, že bychom měli delší dobu tiše sedět na místě, mnohé z nás spíš zneklidňuje než láká, může být dobrým průvodcem adventním časem neklidný autor, který hledal Boha ve všednosti a často rovnou v hospodě ‒ Bohumil Hrabal.
Uvnitř své duše doslova cítím, že jsem spřízněn s něčím, dokonce že tam někde mám dokonce místo, které je schopno komunikovat s něčím, co je vyšší, než jsem já, co má vyšší náboj, co je transcendentní a směřuje to vždycky k metafyzice. Čili je to to jisté dobro, které vykonává tak malinký pokrok ve světě, a přece každý člověk v ně věří. A to dobro, které vykoná ten malinký krok dopředu, a já to cítím, že nejen já, ale i ti druzí to cítí, že ten krok k tomu dobru je ten Bůh. Bůh je vždycky dobro, podle mne. Problém ovšem je, proč používá i zla. Ovšem, to je světlo a stín a všechno má svůj opak, a teprve ta jistá syntéza těch protikladů je to, co zavání něčím, čemu říkáme Bůh. Čili pro mě je to i u Krista, a je to hlavně u Lao-c’e, je to cesta. A já tou cestou zjišťuji, kdy jsem se s tím dobrem setkal a kdy jsem zase tím dobrem opuštěn. Ale vždycky ho usilovně hledám, je to cesta neustále za něčím, čemu se říká i světlo.
Jak dodává Pavel Hošek:
Cesta duchovního hledání začíná podle Hrabala ve vlastním nitru. Ne v abstraktní spekulaci, ne v transcendentních výšinách, ale uvnitř, v hlubině duchovní zkušenosti, v intuici, která předchází rozumovou úvahu. V Hrabalově tázání po Bohu ovšem stále znovu a někdy s palčivou naléhavostí zaznívá otázka, jak může dobrý Bůh dopouštět tolik nespravedlivého utrpení. Zároveň je nápadné, že toto tázání u Hrabala nevede k cynismu ani skepsi. Nakonec celou vahou své osobnosti přitakává dobru, lásce a soucitu. Odvažuje se věřit, že dobro je přece jen silnější než zlo. A tato víra je jeho osobní verzí víry v Boha. Hlavními dvěma průvodci, se kterými Hrabal na své duchovní pouti rozmlouvá, jsou Ježíš a Lao-Cʼ, jejichž nauky se podle něj zvláštním způsobem doplňují.
Ukázka z nové knihy Bohové jste vy.
To, co pozorní čtenáři dosud jen tušili, potvrdil nedávný nález nahrávek Hrabalových adventních promluv na faře v Libici nad Cidlinou. Už jako sedmdesátník v nich nejen odhaluje vzácnou citlivost k posvátnému rozměru života, ale vykládá své odmítnutí právnické kariéry a příklon k lidem na dně jako svou cestu „malého krista“.