I improvizace a spontaneita potřebují pravidla. Rozhovor o Teilhardu de Chardinovi s Františkou Jirousovou

Cestou z Brna jsem přemýšlela, jak náš rozhovor k vydání tvé knížky začít, a nic závratně objevného mě nenapadlo. Takže neobjevně: jak bys Mystika hmoty představila?

Jde vlastně o takový pokus shrnout dílo Teilharda de Chardina na základě citátů z jeho textů a dopisů. Ten cíl byl dvojí. Zaprvé jsem chtěla jeho dílo zpřístupnit především čtenářům, kteří nejsou z akademického prostředí. Druhým cílem bylo ukázat, že Chardin nenapsal jen jednu jedinou knihu, Vesmír a lidstvo. Ta je sice nejrozsáhlejší a nejznámější, ale chybí v ní spousta teologických a filozofických témat.

I Mystik hmoty má ale poměrně skromný rozsah. Co v ní tedy najdeme?

Už od svých studií, kdy jsem se Chardinem začala zabývat, se snažím k jeho dílu přistupovat systematicky, aby je bylo možné představit strukturovaně. Proto jsem knihu rozdělila podle hlavních témat a pokusila se je logicky seřadit do šesti kapitol. Ke každému tématu jsem vybrala citáty a ty doplnila komentáři.

Která z těch šesti témat jsou pro tebe osobně nejdůležitější?

Nejvíc mě vždycky zajímalo téma svobody, proto tvoří hned první kapitolu. Bylo to i téma mé dizertační práce, Evoluce jako cesta k Bohu, ve které si kladu otázku, jak se slučuje představa, že evoluci řídí Bůh, s tím, že má zároveň narůstá schopnost jednat a tvořit svobodně – podobně jako schopnost prožívat lásku nebo uvědomovat si svět. U člověka je tato schopnost jednat svobodně maximální, ale proto také jen člověk může svět případně i zničit.

Tohle Chardinovo téma se dosud opomíjelo. Pokud se podle něj všechny bytosti nějak účastní evoluce a mají určitou svobodu a spontaneitu, pokud u člověka tato svoboda dosahuje plnosti a je na něm, kam evoluci dovedeme a zda ji sjednotíme v Bohu, jak může být evoluce nějak řízená Bohem a dospět k Němu? Chardin to ve svém díle přirovnává ke hře. Podle něj je evoluce něco jako „božská hra“ nebo „tato velká hra“, jak píše jinde. To je myslím nejlepší vysvětlení souvislosti mezi pravidly, svobodou a řízením. Každé řízení má nějaká pravidla a pravidla musí mít i hra, aby se dala hrát. A čím je ta hra lepší, tím kreativnější může být její provedení. Pak si na základě pravidel zahrajeme svobodně. I improvizace a spontaneita potřebují pravidla.

Takže je to takový evoluční fotbal.

Tak nějak. Základní pravidla evoluce se zkrátka dají chápat jako hlavní pravidla hry, podle kterých se učíme hrát. A pokud podle nich nehrajeme, nějak to sice jde, ale ta hra se kazí a není tak dobrá, jak by mohla být, a má i poměrně drsné důsledky. Což je druhé téma, které mě zajímá – otázka utrpení a zla. I tou se Chardin v řadě textů zabývá.

Co vlastně katolické církvi mohlo na těchto tématech vadit?

Na tomto snad nic. Problémem byla Chardinova reinterpretace dědičného hříchu a jeho pojetí další otázky, vztahu hmoty a ducha. Tehdy ve filozofii převládal dualismus a představa, že hmota a duch jsou naprosto odlišné – hmota je něco nízkého, před čím bychom se měli mít na pozoru, a duch něco vyššího. Chardin ale hmotu chápe spíš jako energii, která rodí ducha a vědomí. Všechny velké ctnosti člověka mají podle něj svůj předobraz už na začátku evoluce i u kamenů či rostlin. Chardin tak vyšel ze staré myšlenky stupňů bytí, kterou zapracoval do evoluce. Říká také, že hlavní energií evoluce je láska, ze které vychází i vzájemná přitažlivost, a to i v přírodě. 

Když jsem se chystala na náš rozhovor, narazila jsem na ukázku z knihy Srdce hmoty, kterou jsi před dvěma roky připravila k vydání. Chardin v ní líčí, že měl vždycky u sebe nějaký kus hmoty, ať už hřebík nebo kámen, který mu zhmotňoval to božské, věčnost. Vybavily se mi talismany a jejich role v různých kulturách. Měl tedy Chardin něco jako talismany?

To asi ne. Myslím, že od dětství hledal spíš nepomíjivost a věčnost, a nemohl ji hledat prostřednictvím ducha. S přírodou ho odmalička seznamoval už jeho otec a jako přírodovědec se o hmotu a smyslové vnímání vždycky velmi zajímal. Proto si schovával předměty, které mu symbolizovaly vztah k něčemu, co nepomíjí. Ve své vizi pak dospěl k tomu, že v evolucí vzniká „Kristovo tělo“, jak tomu říká. Podle něj Kristus nebo střed jeho těla – jeho srdce či vědomí – nepomíjí. To, co přetrvá, Nový Jeruzalém, který stavíme, se tak děje jen každodenní činností a jedině přetvářením hmoty. Což souvisí i s tělem.

Takže ho zajímala i k tělesnost? I když žil v celibátu?

No jistě, že ho zajímala. Tělesnost ale vnímal prostřednictvím přírodovědy – spoustu času trávil na geologických a paleontologických výpravách. Celý život měl navíc přítelkyně, se kterými svoje témata probíral. Řadu textů napsal i o lásce nebo o jiných formách lásky, jejímž základem není tělesnost jako fyzický styk, ale schopnost podílet se společnou prací na přetváření země a vlastně na pokračování evoluce – na tvoření ve dvou. Krásné texty napsal například o věčném ženství. 

Kdybys jeho díla chtěla přiblížit někomu, kdo je agnostik nebo patří k protestantské větvi církve, co bys vybrala? V Česku – údajně nejateističtější zemi v Evropě – bude mít spousta lidí vůči katolickému autorovi, navíc jezuitovi, spíš předsudky. Čím by mohl Chardin zaujmout člověka, který o jeho díle neví vůbec nic?

Bude toho víc, ale hlavní je asi jedno: čtením jeho díla se člověku opravdu rozšíří vnímání světa na celý vesmír. V dnešní době jsme ztratili velký sjednocující příběh: odkud jdeme, co máme dělat a jak by to mohlo skončit. Takový příběh nabízí Chardin. Řadě lidí, včetně mně, se stane, že svůj život najednou začnou vnímat jako součást evoluce už od velkého třesku a jako součást evoluce začnou chápat všechny a všechno kolem. Čtení Chardina je tedy vlastně spíš zážitková četba: rozšíří ti vědomí. Je to pocitový a vizuální zážitek, který nejde moc popsat ani vyslovit. I proto má knížka Mystik hmoty vlastně praktický cíl: začít něco dělat. 

Co nám Chardin říká jako vědec?

Při četbě jeho díla dospěješ k tomu, že „jednota v různosti“ je skutečně dosažitelná, jen zatím nevíme jak. Proto to musíme vyzkoumat a proto Chardin zdůrazňuje roli vědeckého výzkumu. Jenže závislost na biosféře a geosféře si lidstvo často uvědomí až v krizi. Dnes jsme se přitom ocitli na hranici, kdy už se to začne lámat, a pokud se nám nepodaří propojit a domluvit se, abychom všichni přežili, hrozí nám zkáza.

Jako příklad našeho selhání někdy uvádím jednodruhové lesy, kterými jsme se přírodě pokusili vnutit stejnost. Současná věda přitom zjišťuje, že přirozenější je smíšený les a že stromy mezi sebou dokonce komunikují. Takový výzkum je podle Chardina adorace – umožňuje nám poznávat stvoření tak, jak skutečně funguje, a zjistit, že propojená různorodost je přirozená. Snaha o stejnost má svou příšernou podobu v totalitách, v pokusech vytvořit „čistou“ společnost.

Co by Chardin podle tebe říkal na umělou inteligenci?

Asi by ji používal. Řekl by, že je to prostě prodloužení nervové soustavy a záleží na tom, jak ji použijeme a k čemu – jestli ke sjednocování, nebo k rozdělování; jestli prostě k nápomoci, nebo k vykořisťování. Z AI by byl asi nadšený, seděl by nad ní a zkoumal, co s tím. Škoda, že ji nezažil, aspoň bychom měli argumenty. Pokud má v důsledku sjednocování vzniknout noosféra, jak tomu říká, tedy kolektivní vědomí, jak by v tom člověku mohla pomoct AI, pokud bychom ji správně využívali?

Umělou inteligenci ale nejspíš nemohl předvídat.

Možná i mohl. Jenže spousta lidí si myslí, že dnešní AI, jako propojená síť informací, je už Chardinova noosféra. To bychom však jeho dílo četli prvoplánově a zapomínali na souvislost s hmotou a tělesností. 

Když se ještě vrátíme k otázce řízení a svobody, proč myslíš, že Chardin zůstal u jezuitů, když mu neumožňovali psát a vydávat? Chápal ten řád jako hřiště s hranicemi?

K jezuitům chtěl už v mládí. Měl tam mnoho přátel i nejlepšího kamaráda. Poskytovali mu oporu a chápal je jako svou rodinu. A rodinu asi neopouštíme, když se někteří její členové pokazí. Samozřejmě mu řada známých radila, aby odešel nejen z řádu, ale i z církve. Chardin to odmítal a chtěl církev zřejmě reformovat zevnitř, ne se odříznout a přicházet s nápady zvenčí. V knize Srdce hmoty dokonce píše, že se Bohu nabízí jako experiment a pole, na kterém si Bůh může zkoušet své pokusy s církví. Kdyby Chardin odešel, jeho dílo bychom dnes vnímali jinak. Pro katolíky je sice nějak důležité, že v církvi zůstal, ale něco si u něj najde opravdu každý, i ateista.

Srdce hmoty obsahuje například Mši nad světem, takové rozšíření klasické eucharistie – proměňování v tělo a krev Kristovu – na celý svět. Na základě jeho díla ji tak můžeme dělat všichni. Ta myšlenka mě během covidu inspirovala k tomu, že jsem si vymyslela vlastní proměňování: způsob, jak něco, co zažíváme, o co se staráme nebo co děláme, proměňovat v tělo Kristovo. K tomu nepotřebuješ ani prostředníka. Chardin k tomu sice přímo nenabádal, ale když čte člověk jeho dílo, samozřejmě ho napadne: „Vždyť já si přece taky můžu proměňovat!“ A proměňuje, co by neproměňoval? Každý si může napsat svou modlitbu a může si proměňovat až do aleluja!

Takové bohoslužby jsem si dělala tamhle v „pralese“, jak tomu říkám, během covidu. Bývala tam stodola, která v roce 2007 spadla. Od té doby tam všechno nechávám růst, jak chce, a je skvělé, že to má vlastně rámec. Takže je to prales v rámci…

Takže je to prakticky chardinovský projekt.

To asi je. To je ta kreativita v rámci hranice. V těch největších vedrech jsou to úplné zelené lázně. To jediné, co tam nevyrostlo, je stará železná postel, kam si stačí lehnout a vnímat.

Ta tam možná za chvíli vroste.

To už se asi stalo. Teď si tam zajdu a zametu ji – už je ten čas. Čas načerpat tam zelenou sílu. Však uvidíš.

Tak to musím vidět. A děkuju – i za celý rozhovor.

---

Ptala se a fotografie pořídila Sylva Ficová.

V rozhovoru jsou zmíněny knihy Pierra Teilharda de Chardina Vesmír a lidstvo (v překladu Jana Sokola, Otomara Radiny a Vratislava Šmelhause; Praha: Vyšehrad, 1990) a Srdce hmoty (v překladu Terezy Hodinové; Praha: Malvern, 2024).