I v roce 2021 čelíme nevídané výzvě pokračující koronavirové krize. Kde je v tom všem Bůh?
I v roce 2021 čelíme nevídané výzvě pokračující koronavirové krize. Kde je v tom všem Bůh? Přední současný anglikánský teolog N. T. Wright hledá poctivou odpověď na tuto otázku v textech Starého i Nového zákona. Bůh je s námi, píše. V duchu slov „kdo chce být první, ať je otrokem všech“ Bůh přichází, aby s námi truchlil, sloužil nám a posílil nás ke službě druhým.
Zní to jako časování jednoho z těch nepoddajných řeckých sloves: panika, panda, pandemie, pandemonium. Ve skutečnosti jde ale o nepoddajný virus. Už jsme s podobnými měli tu čest (třeba SARS a „nemoc šílených krav“). Měli jsme z nich načas obavy, ale vypořádali jsme se s nimi. Temné předpovědi milionů mrtvých se nakonec vždy ukázaly jako přehnané. A tentokrát to určitě bude stejné, že?
Připomnělo mi to známý sarkastický výrok pastora Martina Niemöllera. Koluje v řadě verzí, takže jeho přesné znění neznáme, ale smysl je vždy tentýž. Na předválečná léta v nacistickém Německu vzpomínal takto:
Nejdřív přišli pro Židy, a já jsem nic neudělal, protože nejsem Žid. Pak přišli pro socialisty,a já jsem nic neudělal, protože nejsem socialista. Pak přišli pro katolíky, a já jsem nic neudělal, protože nejsem katolík. Nakonec přišli pro mě, ale to už tu nebyl nikdo, kdo by mi mohl pomoct.
Stejný pocit jsem měl z britské a americké reakce na infekci koronaviru. Ta nejdřív zasáhla Číňany, ale my nejsme Číňané a Čína je někde hodně daleko a dělají tam všelijaké divné věci (třeba pojídají luskouny). Potom udeřila na Írán, ale to nás nevyvedlo z míry, protože Írán je také hodně daleko a navíc je tam všechno jiné než u nás. Pak zasáhla Italy, ale my jsme si řekli: no jistě, Italové jsou takoví družní, kontaktní lidé – samozřejmě, že se to u nich šíří, ale my můžeme zůstat v klidu. A pak to přišlo do Londýna. A do New Yorku… A najednou na planetě nezbylo jediné bezpečné místo.
Nezbyla žádná neutrální zóna. Žádný medicínský ekvivalent Švýcarska za druhé světové války, kam jste mohli odjet, nabrat síly a přemýšlet, co dál.
Ví vůbec někdo, co se to děje? Proč se to děje? Snaží se nám někdo něco sdělit? A jak na to máme reagovat?
…
V uprchlických táborech, vyloučených lokalitách, v ghettech a slumech mezitím bují bolest. Nad celým světem se jako závoj dýmu vznáší smutná otázka, kterou se sotva odvažujeme vyslovit: Proč?
Nejlepší odpověď, jakou jsem v posledních týdnech slyšel, se ovšem nevztahovala k „Proč?“, ale odpovídala na otázku „Co?“. Co můžeme udělat?
Nejlepší odpověď, jakou jsem v posledních týdnech slyšel, se ovšem nevztahovala k „Proč?“, ale odpovídala na otázku „Co?“. Co můžeme udělat? Ve Velké Británii požádala vláda dobrovolníky, aby pomohli Národní zdravotní službě se všemi urgentními úkoly, které nevyžadují odbornou průpravu. Okamžitě se přihlásilo půl milionu lidí – bylo jich tolik, že je ani nešlo všechny využít. Do první linie se vrátili také lékaři a zdravotní personál na penzi. Někteří z nich se virem nakazili a zemřeli.
Tito lidé dělají to, co v dobách moru dělali raní křesťané. V prvních stoletích našeho letopočtu bylo běžné, že při morových ranách zámožní občané utíkali před smrdutým městským vzduchem do hor. Křesťané ale zůstávali a pečovali o nemocné. Někteří z nich se nakazili a zemřeli. Lidé nad tím žasli: Proč to děláte? – Víte, zněla odpověď, my totiž následujeme Ježíše. Člověka, který nasadil svůj život, aby nás zachránil. A tak děláme totéž.