Jan Hus: kristovský příběh českého bludaře
Jan Hus. Bojovník za nápravu církve, který se rozhodl pro kněžskou dráhu, aby si zajistil živobytí a dosáhl vážnosti u lidí. Kritik odpustků, který sám dříve absolvoval pouť po pražských kostelích a za odpustek dal poslední peníze. Mistr svobodných umění, který nedokončil magisterské studium teologie. Průměrný student, který se stal děkanem i rektorem. Oblíbený kazatel, na něhož pro pohoršlivé výroky podali udání kolegové faráři. Viklefův sympatizant, který dobrovolně odevzdal Viklefovy spisy ve svém vlastnictví ke spálení, obratem však napsal spis, v němž Viklefa hájil. Kněz, který prohlásil, že křížová válka vyhlášená papežem odporuje Kristovu učení. Učenec, podle něhož neměla být četba a výklad Bible výsadou učených. Muž, který ze všech sil usiloval o dialog, místo toho však byl upálen. Co víme o posledních měsících života člověka, který byl zvolen sedmým největším Čechem v dějinách?
Kdo vezme do ruky knížku Husových listů v dnešní češtině, může být překvapen dvěma věcmi. Jednak tím, že tu nenajde nic prastarého, a jednak tím, že tu nenajde nic, k čemu by potřeboval zvláštní znalosti středověkého myšlení nebo dobového kontextu. Své teologické názory totiž Hus během dlouhé doby, kdy byl vězněn – od 28. listopadu 1414 do 6. července 1415 –, vložil především do řady drobných spisů a do vysvětlování jednotlivých článků svého učení, které byly prohlášeny za kacířské. Dopisy z cesty do Kostnice i ze svého trpkého života ve městě, jehož latinské označení Constantia znamená stálost či vytrvalost, byly určeny především přátelům a příznivcům. Hus v nich své české ovečky nabádá k dobrému životu a svým druhům, kteří se snaží mu být ku pomoci, radí, jak nejlépe postupovat, sdílí s nimi své naděje, obavy, tělesné i duševní strasti.
Zpočátku v nich poznáváme Husa jako člověka, který se zajímá o svět – o to, kolik stojí píce, nocleh, koně. Brzy je však proti všemu očekávání uvržen do vězení tak „temného a smrdutého“, že si to dnes těžko umíme představit. Onemocní tak, že prakticky není schopen psát. V lednu je konečně v areálu dominikánského kláštera přemístěn do snesitelnější cely, kde ho mohou navštěvovat věrní přátelé. Období nadějí, kdy má Hus sílu vtipkovat, a přestěhování do lepšího vězení komentuje jako přesun husy na krmník, se střídají s obdobími zápasu o odevzdanost do Božích rukou.
Téměř všichni na mě křičeli
Informace, které má vězeň z vnějšího světa, však nebývají příliš příznivé. Hus bolestně prožívá zejména zradu jednoho ze svých dlouholetých přátel a spolubojovníků, Štěpána z Pálče. „Zlo bolí méně, když je zakoušíme od cizích. Mnohem víc nás mučí trápení od těch, na jejichž mínění jsme spoléhali. Vedle tělesné bolesti nás totiž svírá bolest ze ztracené lásky,“ cituje Hus zpaměti svatého Jeronýma.
Snad nejpůsobivější je na sledu Husových listů to, jak autor postupně vrůstá do Kristova příběhu, k němuž patří i zrada domnělého přítele. „Téměř všichni na mě křičeli, jako křičeli Židé na Ježíše,“ píše o svém slyšení 5. června 1415. Husovo strádání je sice rozprostřeno do většího časového období, o to ale není méně kruté. „Trpím teď bolestmi zubů a na tvrzi mě trápilo zvracení s krví, bolest hlavy a kamínky,“ píše měsíc před svou smrtí. Postupně chápe, že přestože je ochoten ke kompromisu – „Podrobím se rozhodnutí koncilu,“ píše opakovaně –, je pouze pěšákem ve hře o církevní i světskou nadvládu.
Bludy, které mu nikdo netoužil vyvrátit
Podobně jako tolika moderním disidentům, i Husovi je opakovaně nabízena beztrestnost, pokud odvolá bludy, které mu nikdo nedokázal a asi ani netoužil vyvrátit. „Jaká pokušení jsem potom vytrpěl, ví Bůh,“ píše Hus 5. července. Jeho listy můžeme číst jako podobně strhující svědectví o zápase s mocí jako mnohem pozdější dopisy psané z vězení. Ne náhodou můžou některá místa připomenout dopisy Dietricha Bonhoeffera, Milady Horákové nebo Václava Havla. Jen možná víc než velká slova dnes slyšíme na výzvu „Pamatujte na Husu, přátelé moji“.