Ještě nejsme dost dobří a ještě jsme nevykonali dost. Když hraje prim nepřetržitá výroba
Každou adventní neděli sdílíme krátký úryvek od inspirativních autorek a autorů, vždy zaměřený na jedno ze čtyř adventních témat: naději, pokoj, radost a lásku. Nad zdroji ne-pokoje i jeho alternativami se v úryvku z knihy Šabat jako vzdor zamýšlí Walter Brueggemann.
V kázání na hoře Ježíš učedníkům říká:
Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Buď totiž bude jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo se bude toho jednoho držet a tím druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu. (Matouš 6:24)
Cesta mamonu (tj. kapitálu, bohatství) je cestou zboží, tedy cestou nekonečné touhy, nekonečné produktivity a nekonečného ne-pokoje bez jakéhokoli šabatu. Ježíš své učedníky učil, že si obě cesty současně zvolit nelze. Podle tradice zachycené Matoušem pak následující verše (v. 25–33) rozvádějí, jakou moc má důvěra coby alternativa k úzkosti. A podle téhož evangelia Ježíš dospívá i ke známým slovům:
Pojďte ke mně, všichni upracovaní a obtěžkaní, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem mírný a pokorný v srdci, a vaše duše najdou odpočinutí. Mé jho je totiž příjemné a mé břemeno lehké. (Matouš 11:28–30)
„Upracovanost“, „obtěžkanost“, „jho“ – to vše jsou způsoby, jak popsat společnost, v níž hraje prim zboží a nepřetržitá výroba. V daném kontextu to zřejmě odkazovalo na vyčerpávající daňový systém Římské říše, jelikož „jho“ často označuje imperiální útlak. Mohlo jít také o narážku na nekonečné požadavky náboženského systému, který byl přetížen zákony a vyžadoval neustálou bdělost. Ať už však šlo o imperiální útlak, nebo o zákony přetížené náboženství, Ježíš nabízí alternativu: Pojďte ke mně a spočiňte! Sám se stává ztělesněním šabatového odpočinutí pro ty, kteří už se nedají určovat ani vázat systémem založeným na výkonu. Jak je pro něj příznačné, v této roli plně souzní s tradicí Izraele a s Bohem šabatu, který tuto tradici naplňuje.
Protože se židé i křesťané těmito přikázáními jako stále platnou výzvou dodnes zabývají, můžeme se zamyslet, v jakém ohledu se první přikázání (o osvobozujícím Bohu a žádném jiném) i to druhé (o zpodobeních jakožto zboží) dotýkají naší běžné existence. Přikázání samozřejmě vždy souvisejí s tím, co je člověku trvale vlastní, i s možnostmi, které otvírá evangelium. Můžeme se však též konkrétněji zamyslet nad tím, jak se úvodní dvě přikázání specificky a bezprostředně týkají naší současné situace. „Volba mezi bohy“ v tomto případě znamená volbu mezi ne-pokojem a spočinutím.
Realita ne-pokoje je v naší současné společnosti zjevná ‒ a nabývá epidemických rozměrů. Tento ne-pokoj lze možná vysledovat až k Lutherovu rozlišení „víry a skutků“, kde důraz na „skutky“ znamenal potřebu neustále něco vyrábět, osvědčovat se a zasloužit si tak Boží přízeň. Není těžké na tento reformační důraz navázat a vidět v našem nynějším nepokoji důkaz, že ještě nejsme dost dobří nebo že jsme ještě nevykonali dost. Stejně tak ovšem může tento ne-pokoj pramenit z osvícenského objevu jedince a nastupující ideologie individualismu, která nás odděluje od životodárného společenství a tradice. V rámci této ideologie má člověk nejenom svobodu, ale dokonce i povinnost zajistit si budoucnost, aniž by se zodpovídal komukoli jinému. Ekonomika volného trhu totiž hlásá, že kdo neplave, ten se utopí ‒ a šlapat vodu nestačí.
Z těchto reformačních a osvícenských základů vyrostla dnešní kultura, v níž se člověk žene za stále lepším zajištěním a větším štěstím; úsilí, které nikdy nedochází naplnění, protože jsme nezískali nebo nevykonali dost… alespoň prozatím. Bohy („jinými bohy“) tohoto systému jsou bohové tržní ideologie, kteří nás volají k nikdy nekončící touze a k potřebám, jež se nikdy zcela nenaplní, ale které neustále vyžadují víc a víc úsilí.
Různé podoby tohoto ne-pokoje ‒ „ještě to nestačí“ a „je nutné dokázat víc“ ‒ jsou patrné všude kolem nás. Vyrůstají však z teologické touhy po jakémsi konečném stavu naprostého nasycení, které ve skutečnosti neexistuje. Toto pomýlené teologické zaměření se zrcadlí v ekonomice, jejíž výkony nikdy nepřinesou opravdové uspokojení. Tato bytostná, systémová nedostatečnost připomíná úděl dávných hebrejských otroků, kterým jejich dozorci a biřicové neustále připomínali, že nepracují dost.
(…)
[Šabat] vede k tomu, aby náš život nedefinovala výroba a spotřeba, ale soužití bližních. Není divu, že se pro teologicky myslící židy stal šabat klíčovou duchovní praxí spojenou se sebekázní. A stejně tak není divu, že právě šabat může být pro křesťany odkojené osvícenským důrazem na autonomii nejnaléhavějším a současně nejobtížnějším sinajským přikázáním. My všichni, ať liberálové, nebo konzervativci, jsme faraonovu systému hluboce přivykli. A právě proto, že jsou naše motory nastaveny na rychlou produkci cihel, je odchod do odpočinutí současně tak naléhavý a tak náročný. Přestat, byť jen na chvíli, s úzkostným hromaděním cihel, znamená zakusit, co je to „lehké břemeno“ a „příjemné jho“. Dnes, stejně jako tehdy, to stačí k tomu, abychom s tancem a zpěvem vešli do alternativního života.