Když prorok vidí za horizont doby. Věra Tydlitátová čte Jeremiášův zápas o pravdu
Jeremiáš vstupuje do dějin jako prorok, který se odmítá smířit s pohodlnými iluzemi. Mluví o pravdě, i když bolí, a trvá na odpovědnosti tam, kde se většina raději nechává unášet proudem. Teprve z této síly jeho hlasu je zřejmé, proč máme stále důvod se k němu obracet. Ve společnosti unavené nekonečnou změnou a narušenou důvěrou v instituce nabývají jeho slova nové ostrosti. Komentář Věry Tydlitátové ukazuje, že Jeremiáš není postava z výkladní skříně dějin, ale průvodce pro chvíle, kdy svět ztrácí známý tvar a my hledáme pevnou půdu pod nohama.
Jeremiáš však nikdy není neotřesitelnou autoritou, která stojí mimo dění. Je vtahován do vlastní doby se všemi jejími strachy, nejistotami i omyly. Mluví v čase politických selhání a náboženského formalismu, kdy veřejný život stojí na rituálních slovech, ale postrádá závaznost. Nepřichází s hotovou odpovědí, ale s vědomím, že loajalita k vlastním lidem nesmí znamenat slepotu k nebezpečným selháním. Jeho hlas je tak svědectvím člověka, který se pokouší být věrný pravdě, a přitom nepřestává cítit s těmi, o nichž mluví.
Tento rozměr je Věře Tydlitátové přirozeně blízký. Jako signatářka Charty 77 a člověk, který dlouhodobě pojmenovává nebezpečí a aktivně vstupuje do veřejných kauz, přistupuje k prorokovi s porozuměním, jež nevyrůstá jen ze studia textu. V jejím výkladu se zrcadlí zkušenost člověka, který ví, jak důležité je nepodléhat tlaku a jakou roli hraje paměť pro uchování lidské důstojnosti. Proto v prorokově hlasu nečte pouze výtku, ale i naději zakotvenou v tradici. Tato perspektiva zároveň vyrůstá ze židovské zkušenosti, v níž se víra a dějiny vždy pojí s konkrétním jednáním člověka.
Pravdivost není stav, ale proces
Proto u Tydlitátové Jeremiáš nepůsobí jako samospravedlivý hlasatel soudu, ale jako někdo, kdo zápasí s úkolem, který mu byl svěřen. Ukazuje jej jako člověka, pro něhož pravdivost není stav, ale proces: hledání rovnováhy mezi vlastními pochybnostmi a závazkem, jenž se nedá obejít. Tato civilní, neokázalá poloha umožňuje, aby prorokova postava neztrácela lidskost ani ve chvílích, kdy se svět kolem něj bortí.
Jeremiáš ostatně nepředstavuje Boha, který přebývá někde v dálce. Tento Bůh „chodí po tržištích a hledá člověka“, najdeme ho v blízkosti lidského utrpení. Takový pohled dává proroctví nový tón: ukazuje Boží účast na lidských dějinách a zároveň připomíná, že člověk má svou úlohu, kterou za něj nikdo jiný nemůže převzít.
K nejsilnějším momentům Jeremiášových dějin patří zkušenost pádu chrámu – události, která otřásla samotnou představou víry. Tydlitátová zdůrazňuje, že právě tam začíná proměna: víra, která se dokáže přesunout z posvátného prostoru do domova, do paměti a vztahů. Chrám lze vypálit, ale víru nikoli.
Naděje vyrůstající z věrnosti
To však neznamená, že Jeremiáš nabízí útěchu ve smyslu optimistických frází. Tydlitátová ukazuje, jak prorok odmítá uklidňující refrén „klid, jen klid“, který tehdy stejně jako dnes zakrýval neochotu čelit reálné situaci. Naděje podle Jeremiáše nevyrůstá z bezstarostného očekávání, ale z věrnosti, která se obnovuje i tehdy, když se okolnosti horší a člověk sám pochybuje.
Komentář Věry Tydlitátové tak není jen průvodcem starou knihou. Je setkáním s osobností, která ví, že kritika bez soucitu je krutá a soucit bez pravdy je prázdný. A zároveň je připomínkou, že i v časech zmatku má smysl držet se pravdivosti – ne proto, že vede k rychlému řešení, ale proto, že nás udržuje lidskými. Právě to z Jeremiáše činí proroka, který nepřestal být současníkem.
Bible není kniha pobožných útěch, je to velmi realistické vyprávění o člověku a jeho cestě dějinami.
V dějinách k člověku promlouvá Bůh, ale člověk má v srdci i v rukou dobro stejně jako zlo.
Válka zabíjí vinné spolu s nevinnými, bomby padají nejen na vojenské objekty, ale stejně tak na nemocnice, školy a porodnice. To není vina Hospodina, to je vina těch, kdo jej odmítají slyšet. Vina je vždy na straně člověka, který zabíjí jiné lidské bytosti, neboť zabíjí Boží obraz. A odpovědnost padá nejen na ty, kdo ostřelují starce, ženy a děti, ale také na ty, kdo zlu nezabránili.
Je základní povinností těch, kdo byli obdařeni vzděláním a talentem, aby varovali před zlem, v Judsku to byl úkol proroků a kněží. Je základní povinností těch, kdo vedou lid, aby realisticky hleděli na každé nebezpečí, to bylo a je povinností státníků.
Ale co mohl Jeremiáš dělat, když intelektuálové a politici jeho doby beze studu žádali klid na práci a planě utěšovali své posluchače lživými slovy: Klid, jen klid!
Volání po míru však vůbec neznamená, že mír bude.
Kniha vychází v edici Dennodenně s vlastními ilustracemi Věry Tydlitátové.