Magorská oxymóra
Snad vás neodradí malá literární odbočka – v Hrabalově Městečku, kde se zastavil čas vypravěč hovoří o tom, že „Pánbůh nemá rád pravdu, že má rád blázny a nadšené lidi, takové, jako je můj strýc Pepin, že Pánbůh má rád vírou opakovanou nepravdu, ba miluje nadšenou lež víc než suchou pravdu…“. Klást vedle sebe literárního strýce Pepina a Magora Jirouse je samo o sobě spíš úsměvné, ale poselství je jasné – Pánbůh má rád blázny! A jestli se nadchl pro strýce Pepina, jak by mohl odolat takovému Magorovi s velkým M…
Na začátku června se s velkým očekáváním vyloupl další dílek naší oblíbené (a rostoucí!) Malé edice klasiků. Vyloupnutí to bylo skutečně sváteční, protože posledního klasika (Skoro modlitby Karla Čapka) jsme vítali právě před rokem – a Magorské modlitby tak zapadají nejen do edičního dialogu rozličných spiritualit, ale také jsou neseny autorsko-editorským hlasem Martina C. Putny, který obě poslední knihy připravoval.
Mohlo by se zdát, že spojení Magorské modlitby vytváří jakýsi podivný a nepravděpodobný oxymóron. Jenomže co když pochopení oxymóra, zásadní protikladnosti, nespočívá ve sjednocení a zrušení jinakosti, ale naopak: dvě extrémní polohy vytvářejí dva pilíře, které teprve nesou jakýsi zvláštní smysl. Je to tak i s magorstvím a modlitbou? Zdá se totiž, že k sobě mají mimořádně blízko…
To ovšem přenechávám k posouzení vám, laskavým čtenářům. Kdo znáte texty Ivana Martina Jirouse, dobře víte, kolik různých (a také zdánlivě protikladných) poloh jsou schopné pojmout. Jako čtenáři si sami můžeme zvolit také řadu různých hledisek, z nichž se k básním vydáme. Málokdy ale přemýšlíme právě o perspektivě spirituální, o Magoru modlícím se, ačkoli jde o téma, které u Jirouse zdaleka není okrajové. I v tom by mohla být nápomocná právě nově vyšlá kniha. Neklade si za cíl obhájit Magora jako člověka, nechce z něj dělat světce ani se ho zmocnit a uzavřít do jakési křesťanské, katolické škatulky. Nabízí však jinou možnost čtení, jiného hlediska. Ať už věříte na „živého autora“ a chcete I. M. Jirouse poznat trochu jinak, nebo pátráte po oněch oxymórních nadsmyslech. Možná si sami připadáte poněkud magorsky, jurodivě, zběsile; jako někdo, kdo je stále příliš… a málo… – zvlášť pro církevní prostor. Možná se i vám zdá, že se neumíte modlit – tak, jak to vyznává básník Labutích písní: „Tak nevím když modlit se neumím / jestli modlitby skládat smím“. Možná právě v Magorových modlitbách najdete oporu a společnost pro svou vlastní víru, nevíru, pochybnost; hlas, který podepře váš vlastní hlas. A možná vás ujistí, že zkrátka nejste sami ať už se nacházíte v jakýchkoli životních oxymórech.
Vrátím se ještě jednou ke strýci Pepinovi, jehož charakter citlivě a přesně vystihuje literární vědec Jiří Pelán: „Právě tento dionýský pól, tkvící nejhlouběji v plodném životním chaosu, musí být podle Hrabala zachován, nemá-li se vytratit z života krása. (…) V Pepinovi neožívá jen dionýský mýtus, ale také mýtus kristovský. Pepin si nakládá na bedra všechno to, co ti druzí – opatrní, spořádaní občané – v sobě potlačili, a vykupuje jejich traumata jurodivým smíchem.“
Snad takové vykoupení nalezneme v jurodivém smíchu, křiku i pláči Magorově!
Klára Krásenská