Martin Luther: mnich, který roztočil kola reformace

Martin Luther. Synek ze selského rodu. Excelentní univerzitní student. Mladý muž, kterého úder blesku v jednadvaceti letech vyděsil natolik, že vstoupil do augustiniánského řádu a stal se mnichem. Kněz a doktor teologie. Rebel exkomunikovaný papežem. Choť zběhlé řeholnice. Strůjce rozpadu západního křesťanstva, který usiloval o náboženský mír. Otec šesti dětí, z nichž dvě vyprovodil na poslední cestu, a pěstoun dalších čtyř. Překladatel Bible do němčiny. Autor spisů, které podnítily selské bouře, s nimiž ovšem nesouhlasil a podílel se na jejich potlačení. Co byl ten muž vlastně zač?

Martin Luther pro nás obvykle mívá tvář křesťanského reformátora, který se trápil otázkou, zda může na Božím soudu obstát. Když pro sebe v těžkém zápase objevil, že si Boží lásku a shovívavost k našim přešlapům nemůžeme vysloužit žádnými náhradními úkony ani výkony, našel odvahu se vzepřít celé církevní mašinerii, včetně samotného papeže. Na dveře zámeckého kostela ve Wittenbergu vyvěsil svých 95 tezí, které zahájily pohyb, jehož výsledkem byla reformace.

Luther byl ale také člověk, živoucí lidská bytost. Knížka Dopisy blízkým nám ho představuje jako muže v síti nejrůznějších vztahů. V prvním dochovaném dopise z roku 1507 ještě poníženě zve svého studentského mentora k účasti na své první mši. V dalších listech ale postupně sledujeme jeho lidské i myšlenkové zrání a směřování od univerzitního teologa k muži, který stojí nohama na zemi a díky prožité bolesti se postupně otevírá ostatním.

Milý ďáble, jestli se nezmůžeš na nic víc, polib mi

Asi první jeho životní rolí byla úloha rádce pečujícího o duše druhých. Čím zřejměji si uvědomuje, co život obnáší, tím víc se vžívá do adresátů dopisů. „Pokud jsi tedy Kristovou růží a lilií,“ píše ještě poněkud přísně v jednom z prvních zařazených dopisů, „věz, že musíš růst mezi bodláčím.“ Postupem času jsou ale jeho rady zemitější. Radí pak být v boji proti temným myšlenkám „zatvrzelejší, tvrdošíjnější a umíněnější než nejhorší sedlák nebo semetrika“. A když je nejhůř, může znít jeho pokyn i tak: „Milý ďáble, jestli se nezmůžeš na nic víc, polib mi atd.; teď ale na tebe nemám čas.“

Máme příležitost nahlédnout i do Lutherova prožívání zápasů, v nichž se střídají okamžiky vášnivého zápalu a furiantství s chvílemi skleslosti. „Touto vysmívanou svatbou moje bezvýznamná maličkost rozesměje anděly a doufám, že též rozpláče všechny ďábly,“ píše zvesela příteli Spalatinovi o své, pro církev skandální svatbě s Kateřinou von Bora. Zato jindy si neváhá ulevit: „Tenhle prokletý svět totiž opravdu není nic než slzavé údolí.“

Pro mnohé snad překvapivou kapitolou je Lutherův humor. Například v době konání augsburského říšského sněmu adresuje Wittenberské stolní společnosti dopis, za jaký by se nemusel stydět žádný renesanční spisovatel. „Obzvláště mám radost, když vidím, jak se rytířsky tetelí, leští si zobáky a chystají se do zbraně, aby slavně zvítězili nad zrnem a sladem,“ čteme v závěru jeho trefného pozorování.

Její Svatost Lutherova manželka Kateřina

Humor provází i jeho vztah k manželce Kateřině, jíž jsou věnovány i dva poslední listy z února 1546. Dopisy, v jejichž nadpiscích ji obdařuje nejrůznějšími tituly, kazatelkou a pivovarnicí počínaje a doktorkou a Její Svatostí konče, prozrazují úctu, laskavost a starostlivou péči. Nebyl to sňatek z trucu.

A pak je tu Luther trpící a soutrpící. Od smrti své osmiměsíční dcerky Alžběty, po niž následovala smrt obou rodičů, Luther jako by rozuměl lidské bolesti jinak. „Má dcerka Alžbětka mi umřela,“ píše příteli. „Je podivuhodné, jak se pro ni v srdci takřka žensky trápím, jak hluboce za ni truchlím. Nikdy bych si nepomyslel, že by otcovské srdce mohlo kvůli dětem takto zjihnout.“

Takže milý čtenáři, než odejdeme „z tohoto hříšného pytle červů do naší pravé vlasti a domova“, máš co objevovat.

A těšit se můžeš na naše blogové pokračování: za týden bude následovat Jan Hus, za čtrnáct dní Jan Amos Komenský. To vše teď nakladatelství Biblion nabízí v Reformačním balíčku s 25% slevou.