Postní texty v Biblionu #1: nebeská vibrace
Ještě jsme uprostřed zpomaleného rytmu postního období, ale už teď začíná zlehka rezonovat jedno slovo – vzkříšení. Událost, která Velikonoce radikálně vysvobozuje z pout kýče svátků jara. Tedy – pokud vzkříšení nechápeme jako kouzelnický trik, co měl na poslední chvíli zachránit Ježíšův příběh, mířící k neodvratné katastrofě. Zajímavé je, že na téma Kristova kříže byly popsány tisíce stran, zatímco kolem opravdového vrcholu Velikonoc většina autorů chodí uctivým obloukem. Navzdory tomu, že je středem křesťanské zvěsti. Není to trochu skandální? Americký teolog Timothy Keller o vzkříšení mluví jako o „nebeském vpádu do našeho světa“. Je to tak, že pro věci nebeského charakteru se obtížně hledá všední výpověď?
Apoštol Petr psal křesťanům, kteří „museli nakrátko snášet různé zkoušky“ (1. Petr 1:6) a kteří podstupovali „tělesné utrpení“ (1. Petr 4:1). Petr jim připomíná: „Bůh nám ve svém velikém milosrdenství daroval nový život, když vzkřísil Ježíše Krista z mrtvých. Povolal nás k živé naději…, aby tak vaše víra a naděje směřovala k Bohu.“ (1. Petr 1:3, 21). Realita vzkříšení znamená, že svou naději zakládáme nikoli na vědeckém nebo společenském pokroku, ale na samotném Bohu (1. Petr 1:21). Nejde tak jen o intelektuální přesvědčení, ale o „živou naději“. Ta je nepostradatelnou součástí nového duchovního života, který křesťané přijímají, když se slovy Nového zákona „znovu narodí“ z Ducha svatého. Když uvěříme ve vzkříšení, vyklíčí tato naděje v samotném jádru naší duše. Nakonec nás prostoupí natolik, že můžeme čelit všemu, co život přinese. Jak ale vypadá tato víra ve vzkříšení, která v nás dokáže zažehnout jasný a životadárný plamen živé naděje? A kde ji najdeme?
Prvním krokem je uvěřit, že se vzkříšení Ježíše Krista skutečně odehrálo. Vzkříšení jako pouhý abstraktní symbol by nám bylo málo platné. Později si ukážeme, že věřit ve vzkříšení bylo pro Ježíšovy současníky stejně těžké jako pro nás dnes. I ve starověku bylo lidem jasné, že z mrtvých se prostě nevstává. Jenže důkazy o Ježíšově vzkříšení byly pádné – dost pádné na to, aby odpověděly na námitky pochybovačů tehdy i dnes.
Samotné přijetí faktu vzkříšení v nás ale živou naději nezažehne. Nestačí jen věřit ve vzkříšení, potřebujeme také rozumět jeho smyslu. Mnozí z nás si jen těžko vybaví, kdy jsme naposledy z kazatelny slyšeli nějaký důkladný výklad vzkříšení (snad kromě Velikonoční neděle). V protestantských církvích se vzkříšení nejčastěji představuje jako obecný koncept, jako symbolické vyjádření, že dobro nakonec přese všechno zvítězí nad zlem. Evangelikální kázání o vzkříšení pro změnu často spočívá v úmorném dokazování, že šlo o skutečnou historickou událost. Jedna věc je ale znát fakta o Kristově vzkříšení, a něco úplně jiného je „znát moc jeho vzkříšení“, jak píše apoštol Pavel (Filipským 3:10) — tedy znát jej osobně a z vlastní zkušenosti. Církev nám kupodivu v tomto směru nebývá příliš nápomocná.
V mé církevní tradici, tedy presbyteriánské a reformované, klade teologie obvykle mnohem větší důraz na Ježíšovu smrt než na jeho vzkříšení. Například princetonský teolog Charles Hodge rozebírá Ježíšovo ukřižování na 127 stranách, zatímco u prázdného hrobu mu vystačí čtyři. Podobné je to i u dalších teologů. Sam Allberry píše o tom, že mnozí křesťané sice ve vzkříšení věří a každoročně si je o Velikonoční neděli připomínají, pak je ale „na zbytek roku strčí zpátky do šuplíku“, protože „vůbec netuší, co si s ním počít“. Biblické verše jako Římanům 4:25 — „byl vzkříšen pro naše ospravedlnění“ — nám ukazují, že naše spása nespočívá jen v Ježíšově smrti, ale právě i v jeho vzkříšení. Přesto se při zvěstování evangelia obvykle mluví jen o Ježíšově ukřižování. Vzkříšení se pak zmíní jako jakýsi přílepek, anebo na něj vůbec nepřijde řeč. Vzkříšení není vrcholným číslem jakési kouzelnické show, ale nebeským vpádem do našeho světa. Tato událost spásy – tento posun od kříže ke vzkříšení – proměňuje v moci Ducha životy křesťanů skrz naskrz.