Postní texty v Biblionu #6: realita vzkříšení
Záleží na historicitě Ježíšova vzkříšení? A má velikonoční příběh bez skutečného zmrtvýchvstání nějaké poselství? Známý křesťanský apologeta Timothy Keller odpovídá: víra v pouhé symbolické vzkříšení nedokáže obrátit lidský život vzhůru nohama.
Zdůrazňuji historicitu ukřižování a vzkříšení mimo jiné proto, že v posledních dvou staletích probíhá pokus o vytvoření jakési rozvolněné podoby křesťanství, které by se více podobalo všem ostatním náboženstvím.
Na počátku 19. století vznikl myšlenkový proud, který chtěl křesťanství zbavit všech nadpřirozených prvků a přizpůsobit tak náboženství požadavkům moderního myšlení. Friedrich Schleiermacher učil, že v křesťanství nejde ani tak o víru v historické události, jako o vnitřní prožitek závislosti na Bohu. Albrecht Ritschl tvrdil, že dnes už se nedá věřit v zázraky. Zprávy o Ježíšově narození, smrti a zmrtvýchvstání proto musíme číst jako legendy, podobenství a příklady k následování. Základní myšlenka této školy zněla asi takto: „V evangeliu je spousta pověrčivých a nadpřirozených prvků, kterým dnes už nikdo nemůže doopravdy věřit. Chceme-li tedy oslovit moderní svět, musíme k evangeliu přistoupit jako ke smyšlenému příběhu, v jehož jádru jsou ovšem cenné životní principy, které tvoří základ křesťanské víry.“
Jak si tento modernizační program poradil s velikonočním příběhem, tedy se zvěstí o Kristově tělesném zmrtvýchvstání? Zrodilo se nové pojetí Velikonoc: „Dnes už nedokážeme věřit v doslovné, fyzické a historické vzkříšení. Nevadí, máme tu přece pořád myšlenku Velikonoc! Copak nás sama příroda neučí, že po zimě přichází jaro? Že po katastrofách, dokonce i po smrti přichází nový život? I my se tedy můžeme z našich životních útrap lecčemu naučit a najít sílu k novým začátkům. A o tom jsou Velikonoce.“
Tato modernistická teologie prohlašovala, že vlastně nezáleží na tom, zda se dotyčné události v Ježíšově životě skutečně staly. Podstatné je přece to, aby křesťané byli dobří a morální lidé, kteří pomáhají dělat svět lepším. Šlo o pokus o vytvoření ahistorické víry, která nezačíná u Boha a u toho, co pro nás v dějinách udělal, ale u nás samotných a u toho, co děláme a jak žijeme my. Tato teologická škola se někdy dokonce snaží tvářit jako to pravé, původní křesťanství. Tvrdí, že Ježíš byl pouhý lidský hlasatel spravedlnosti a lásky, a teprve desítky let po jeho smrti se v legendách o něm objevily nadpřirozené prvky. Teprve tehdy prý Ježíš začal být označován za Božího Syna, který vstal z mrtvých. V křesťanství prý původně nešlo o víru v zázračné dějinné události, ale prostě o etiku lásky.
Toto pojetí ovšem není žádnou „aktualizovanou“ verzí křesťanství. Jde v podstatě o úplně jiné náboženství. Jedinečnou podstatu křesťanství – tedy víru, že nejsme spaseni svými činy, ale Božím činem – hodil tento výklad přes palubu. Neúnosná tíha snahy o spásu se vrací zpět na bedra věřících. Právě této tíhy nás přitom historicky ukotvený příběh evangelia zbavoval.
„Bůh bez hněvu přivádí lidi bez hříchu do království bez soudu skrze Krista bez kříže.“ A samozřejmě můžeme dodat „a bez vzkříšení“.
H. Richard Niebuhr, jeden z nejvýznamnějších teologů 20. století, popsal výrazný odklon tzv. liberální teologie od původního křesťanství známým bonmotem: „Bůh bez hněvu přivádí lidi bez hříchu do království bez soudu skrze Krista bez kříže.“ A samozřejmě můžeme dodat „a bez vzkříšení“. Modernistická podoba křesťanství – pouhá výzva k etice lásky a naděje – by ovšem nedokázala obrátit jediný lidský život vzhůru nohama. Natož celou Římskou říši.
Původní křesťanská zvěst hlásala něco převratného: Boží moc zasáhla do dějin tohoto světa. Ježíš zemřel místo nás za naše hříchy, abychom skrze víru mohli poznat jeho lásku a získat příslib věčného života. To vše z pouhé milosti, jako dar. Potvrzením tohoto příslibu je Ježíšovo vzkříšení, v němž do dějin pronikla moc budoucího věku, ve kterém Bůh vzkřísí i nás a setře každou slzu z našich tváří (Židům 6:5; 2. Petr 3:13; Římanům 8:18–25; Zjevení 21:3–4). Ježíšova smrt a vzkříšení jako dějinná událost mění všechno. Naprosto všechno.
Ježíšova smrt a vzkříšení jako dějinná událost mění všechno. Naprosto všechno.
Apoštol Pavel v 1. listu Korintským 15:14 říká: „A jestliže nebyl vzkříšen Kristus, pak je naše kázání k ničemu.“ Řecké slovo kenos, přeložené zde jako k ničemu, nese významy „prázdný, bezobsažný, marný“. Jinými slovy Pavel říká, že pouhé etické výzvy, abychom „bojovali s nespravedlností“, nebo abychom „si uchovali naději i v těžkých časech“, jsou sice oprávněné, ale zároveň zcela marné, pokud Ježíš skutečně historicky nevstal z mrtvých. Pokud skutečně vstal, dostáváme nejen důvod ke konání dobra, ale i skutečnou vnitřní sílu k tomuto konání. Pokud Ježíš nevstal z mrtvých, na ničem vlastně nezáleží. Antičtí filosofové i moderní věda se shodují, že náš svět jednou nenávratně zanikne – takže nakonec bude úplně jedno, jak jsme kdo žili a oč jsme usilovali.
Liberální církve dnes čelí velkému odlivu věřících. Přesto ale média tuto verzi křesťanství upřednostňují a často ji považují za jeho jedinou životaschopnou podobu. Jenže víra zbavená historicity i zázračnosti prostě člověku nemůže stačit. Nemá schopnost měnit lidské životy – ani dřív, ani dnes. Jak to vyjádřil John Updike ve své básni „Sedm velikonočních slok“:
Nepleťte se: vstal-li vůbec
bylo to v těle;
nezvrátil-li se rozklad buněk, molekuly se znovu nespojily,
aminokyseliny se nevzbudily
pak církev nemá na čem stát.Nebylo to s ním jako s kvítím
co každé jaro znovu vyraší;
nebyl to jeho Duch v ústech a zmámených očích
jedenácti apoštolů;
bylo to v těle: jeho, mém i tvém.Stejné mozolnaté dlaně i chodidla
stejné srdce, chlopně, komory
co – probodeno – zemřelo, zvadlo, utichlo a pak
z Moci, která trvá navěky
znovu našlo sílu bít.Že prý metafora – neurážejme Boha
vytáčkami o analogiích a transcendenci
když se z události dělá podobenství, obraz malovaný
naivitou dávno překonaných dob:
raději vkročme do dveří.Kámen byl odvalen, ne kašírka
ne kámen z pohádky –
obří balvan hmoty, co jednou, až čas dotiká k té
neodvratné chvíli, zakryje denní světlo
každému z nás.Má-li u hrobu stát anděl,
ať už je tedy pořádný,
s kvantovou tíží podle Maxe Plancka, s bujnou kšticí,
ať stojí neprůsvitný v ranních paprscích, na sobě opravdový plášť
co utkal hmatatelný stav.Nezkoušejme tu hrůzu umenšit
pro naše pohodlí a náš vkus
ať nás v ten nemyslitelný okamžik probuzení
nezahanbí zázrak
ať nás nezdrtí:
vše je jinak.1
1 John Updike: „Seven Stanzas at Easter“ Collected Poems 1953– 1993 (New York: Alfred Knopf, Reprint edition, 2012), Český překlad básně: Alexandr Flek.
V postním období vám každé pondělí přinášíme inspirativní texty pečlivě vybrané z našich titulů. Prožijte přípravy na největší křesťanský svátek v sebereflexi a soustředěné citlivosti na témata bolesti a smrti, ale i radosti a vzkříšení. Vaše nakladatelství Biblion