Svatá rodina. Adventní esej Jany Šrámkové
O nervozitě, neplánovaném rodičovství, krvi a lepších rodinách se dočtete v adventní eseji Jany Šrámkové.
Josefe, odpusť, tahle esej nebude o tobě. Ačkoli má být o svaté rodině, ve skutečnosti bude čistě o tvé ženě Marii. A tak trochu o všech ženách. Nic osobního, Josefe, tvůj osud a role ve vánočním příběhu mě vždycky naplňovaly hlubokým respektem. Jenže o mužích už toho bylo zkrátka napsáno strašlivě moc. Už byli hrdiny tolika příběhů, jejich perspektiva byla hlavní vypravěčskou pozicí a jejich cíle úběžníkem tolika dějů, že symbolicky alespoň tuhle maličkou vánoční esej zasvětím ženám. Kdo jiný než ty jistě s přehledem unese, když se jeho ženě dostane víc pozornosti než vteřinové něhy v děkovací řeči či medailonku jejího úspěšného partnera.
Jakkoli dnešní doba podporuje stírání rozdílů a hranic mezi mužským a ženským světem, jsou chvíle, kdy i lidé, kteří s druhými neprožívají blízkost a přátelství na základě genderových aliancí, zničehonic okusí intenzivní pocit sounáležitosti s vlastním pohlavím. Stává se to i mně, sice jen jednou za čas, zato ovšem s železnou pravidelností. Mám na to počítání takový tajný fígl.
Měsíc co měsíc nad tím proto musím uvažovat, jak křehký a šílený ten ženský osud je. Kolik žen na planetě, říkám si vždycky, kolik — miliony? stamiliony? — kolik žen prožívá každý měsíc ten palčivý stres, jestli to zase přijde. V jednom kuse několika procenty pozornosti sledovat vlastní tělo, na záchod odbíhat častěji, než je potřeba. A pak slzy, to množství slz, těch zatrnutí u srdce, těch zadržených dechů a rozkousnutých rtů. Miliony žen všech barev pleti, které měsíc co měsíc pláčou, protože to zase přišlo. Místo mateřství, místo nového života v těle, místo požehnání nad všemi ženami — jenom krev. A vedle nich, ve stejné ulici, ve stejném domě, ve stejné kanceláři — miliony žen, které trnou, děsí se a podlamují se jim kolena, protože — nic, pořád žádná krev. Protože to tu už být mělo a není. Nervozitu střídá tlak za očima, hučení v hlavě a bušení srdce. Co když? Co když je to tady, čára přes rozpočet, škrt přes všechny dosavadní plány, veto všech vytyčených cílů. Konec dětství, konec studia, konec kariéry, konec sociálního statutu hodné holky, konec křehké rovnováhy rodinného rozpočtu. Co když? Kolik dnů — a v celoživotním součtu týdnů, měsíců, nebo dokonce let — prožije žena v takovém úzkostném čekání, co přijde? Čím to vytěsnit? Jak myslet na něco jiného? Jak v takové době necítit nával nervozity a třes rukou pokaždé, když si odskočím? Proč musíme otírat slzy právě tady, na záchodě, a ven vycházet zase s odhodlaným úsměvem mezi spolužačky, rodiče, kamarádky s kočárky, ambiciózní kolegyně, nebo do tichého bytu za manželem a psem? Proč všechny můžou, a já ne? Proč nikdo nemusí, jenom já jo? Kde je v tom jaká spravedlnost? Pane Bože, zastaň se mě…
Ne, zatím to nevypadá s tímhle textem příliš adventně, ale dočkej času, čtenáři. Však vánoční příběh taky nezačíná hvězdou na obloze ani prvním okénkem čokoládového kalendáře. Pro Marii se začal odvíjet minimálně o osm měsíců dřív. A i ty do příběhu patří. Od našich pečlivě rozplánovaných životů v ikeových bytech, od hormonální antikoncepce a klinik asistované reprodukce je to totiž ke starověkým biblickým stanům obklopeným stády a kamenným domkům s placatou střechou překvapivě blízko. Všechna obydlí a všechna období obývají ženy, které se trápí, protože nemůžou mít děti. Zavřené lůno. Nemilovaná. Ponižovaná. V hanbě. Frustrovaná. Lustrovaná. A zase, měsíc co měsíc — nic. Bože, kde jsi?
Z důvodů pochopitelných čteme v biblických textech méně často o těhotenstvích nechtěných. Množství dětí bylo výrazem požehnání — a těhotenství mimo manželství? Striktní konvence jistě vykonaly své, sexuální revoluce ještě nepřišla, ostatně hrozba kamenováním není pro ženy příliš stimulující. A takové ty narychlo chystané svatby — příliš malé drama na to, aby se prodralo do kánonu. Když už propírat na stránkách Písma svatého sexuální skandál, pak ať ho spáchá rovnou váš oblíbený žalmista! Přesto o jedné mladičké dívce, která trne hrůzou, že je snad vážně v tom, v Bibli čteme. Ve Starém, nebo v Novém zákoně? Inu, téměř mezi, na samém švu dějin. Ta dívka se jmenuje Marie a bez nadsázky můžeme říct, že tohle opravdu nečekala.
Stala se dívkou, které nikdo neuvěří, kterou nikdo nepochopí ani ji nevezme vážně. Dívkou, jejíž osud bude zlehčován.
O krásných, cenných, ale vyčerpávajících zkušenostech někdy mluvíme jako o náročném požehnání. To nejlepší a nejkrásnější nás vždycky něco stojí. Je provázeno těžkostmi. Ale aby ze situace vyplývala hrozba kamenováním, či aspoň vyobcováním, zničená pověst celé rodiny, ztráta snoubence a posměch okolí — tomuhle chcete ještě pořád říkat požehnání? Pane Bože, zastaň se mě!
Snad to bylo u mé oblíbené teoložky Dorothee Sölle, kde jsem poprvé četla o hypotéze, že byla Marie patrně znásilněná. V době římské okupace pro židovskou dívku pravděpodobně nic neobvyklého. Ono to tak nějak v žádné kultuře a žádné době není pro dívku nebo chlapce nic zcela neobvyklého. Přesto mě, jakožto správnou evangelikálku, takový výklad pochopitelně důrazně nadzvedl: No tak, Dorothee, proč? Copak musíme nadpřirozené události vysvětlovat rozumovou kličkou? Proč Stvořitele spoutávat přírodními zákony? A proč ničit příběh? Věříme přece v Hospodina, kterému kdyby se v jeho svrchovanosti zachtělo, býval mohl klidně nechat otěhotnět třeba Josefa!Nicméně jsem si na tenhle výklad „neposkvrněného početí“ při myšlenkách na Marii už mnohokrát vzpomněla. Nezměnila jsem sice na události kolem Ježíšova příchodu na svět názor, ale pomohl mi vžít se do toho, co musela Marie asi prožívat, když měla najednou „zpoždění“. Stala se pro mě dívkou, která netuší, co teď. Dívkou, která přesně nerozumí tomu, co se děje, ale cítí se zahanbená. Dívkou, které nikdo neuvěří, kterou nikdo nepochopí ani ji nevezme vážně. Jejíž osud bude zlehčován. Ženou, které dochází, že tahá na světě vždycky za kratší konec provazu. Ženou, která pláče na záchodě. Ženou křehce závislou na úradku vlastního lůna, které nelze přesvědčit rozhodnutím, ovládnout pevnou vůlí ani vytrénovat v posilovně. Zahanbenou ženou. Ženou jako jsem já. Jako jsme my.
Marie, neboj se přijmout to, co v tobě je, dárcem života je Bůh — zvěstuje Marii anděl. Jsi požehnaná mezi ženami a požehnaný plod tvého lůna — volá na ni o mnoho let starší a půl roku těhotnější Alžběta. Ženy se obejmou a jejich synové, Ježíš a Jan Křtitel, je radostně kopou do žeber. V Mariině příběhu se začíná odvíjet úplně nová kapitola. Zmizely pomluvy, zahlížení, výsměch, stigmatizace rodiny? O tom nic nevíme. Poučeni četbou vesnických románů, poučeni chováním slušných občanů všech dob, kteří vždycky vědí, co by se v jejich rodině stát nikdy nemohlo, odhadujeme, že jen těžko. Vyprávění o tom každopádně mlčí, protože v něm jde o něco úplně jiného. Strach odteď Mariin příběh neurčuje. Odvíjí se jinudy. Josef ji přijal, nechal ze sebe podle Boží vůle udělat před světem bambulu, zaštítil dítě svým otcovstvím, a ona — šťastná uprostřed únavy, nevolností a bolestí v kříži — vynosí pod srdcem Spasitele světa.
Ježíš, kterého neplánovali, nezvali, nečekali, ale který se jim z Božího rozhodnutí a milosti přihodil, se jim stal přirozeným a samozřejmým středobodem života.
Novorozené dítě je zázrak. Vejde se na předloktí, na polštář, do košíku, v pokoji zabere míň prostoru než šicí stroj nebo fíkus. A stejně je kvůli němu celá domácnost v pozoru. Všechno se děje kvůli němu a pro něj, každý pohyb s ním počítá, je středobodem domácnosti i celého světa. Jak mohl Hospodin zajistit svému dítěti bezpečnější příchod na pozemský svět, než ho vložit do lůna ženě, aby se jí narodilo a stalo se osou života milujících rodičů? Josef s Marií pro něj snášejí vydědění komunitou, nedůstojné životní podmínky a nakonec i několikaletou imigraci. Ježíš, kterého neplánovali, nezvali, nečekali, ale který se jim z Božího rozhodnutí a milosti přihodil, se jim stal přirozeným a samozřejmým středobodem života.
To se stává i v lepších rodinách, říkáme shovívavě o nečekaných situacích. V lepších rodinách? Co tím přesně myslíme — v rodinách s naleštěnějšími okny? V rodinách, na které se nikdy nic neproláklo? Kde se neodmlouvá, jen si každý myslí svoje, aby nepříjemnými otázkami nenarušil atmosféru? V rodinách, kde se děti rodí podle harmonogramu do nažehlených zavinovaček a jednou si svobodně vyberou mezi studiem práv a medicíny? V rodinách, které by se na Marii dívaly nepochybně skrz prsty? V rodinách, které jsou lepší než ta, která se málem rozpadla dřív, než vznikla, kde se odpočátku bojovalo o čest i o přežití a kam Stvořitel vesmíru svěřil svého bezbranného vtěleného Syna? Pravda, tuhle rodinu neoznačujeme za tradiční ani lepší. Říkáme jí svatá.
Svatá rodina je ta, do které se vlomily adventní události s naléhavostí těhotenství. To nelze začít řešit, až se to bude hodit. Až bude vhodnější doba, klidnější situace, lepší ekonomické podmínky a uklizeno. Advent zvěstuje, že doba je už těhotná a Bůh brzy neodvolatelně přijde mezi nás. Porod není plánovaná operace a nelze ho podle potřeby odložit, o tom ví své jak Marie v přeplněném Betlémě, tak všechny rodičky v období korony. Najednou je to tady. Ježíš přijde a nezaskočí ho chlév a špína, ani respirátory a dezinfekce, nezaskočí ho zavřené obchody, zavřené kostely, ani výsledky amerických voleb. Přijde k nám s gravitací novorozence, kolem kterého se otáčí život celé domácnosti a svojí bezprostřední podmanivou přítomností promění naše rodiny z lepších na svaté. Nebeské dítě pozemské matky vstoupí do našich příběhů, takže budou vonět senem a krví a vyprávět spasení.
Fotografie: Richard Hodonický
